Navigace

Obsah

Historická trasa Zlatá cesta

 

Jednou ze základních snah českého krále a císaře Říše římské Karla IV. bylo posílení ekonomiky českých zemí. Do geograficky uzavřených Čech, kterým se dálkové obchodní cesty vyhýbaly, chtěl přivést mezinárodní obchod a tím změnit celou ekonomiku českých zemí. Jako jeden z prvních projektů vypracoval koncepci obchodního propojení českých zemí se západní Evropou v hlavní horizontální ose západ - východ.

Stará obchodní cesta vedoucí z Kolína nad Rýnem přes Drážďany na Krakov a Kyjev měla být oslabena novou hlavní obchodní tepnou z bohatého Porýní, kam se soustřeďoval západoevropský obchod, na Norimberk a odtud do Prahy a dále na Brno. Zde se měla trasa štěpit jednak na sever do Vratislavi a dále na Krakov a Kyjev, jednak na jih přes Bratislavu do Uher.

Oživení Norimberské cesty vedlo ještě za Jana Lucemburského k vytvoření tzv. Říšské silnice. Tato „silná cesta" postupně překonala významem doposud nejfrekventovanější přístupovou cestu do Čech - tzv. Řezenskou cestu. Z Norimberku se Říšská silnice vydala přes Lauf a Sulzbach do Bärnau. Překonáním hraničního hvozdu mezi Bärnau a Tachovem vstoupila tato dálnice středověku do českých zemí.

Tachov byl prvním českým městem na její trase. Tachovský hrad strážil bezpečnost Českého království i bezpečnost samotných pocestných již od první poloviny 12. století, kdy ho nechal zbudovat kníže Soběslav.

Za Tachovem cesta pokračovala na Kladruby, kde se spojila s cestou vedoucí od Norimberku přes Přimdu. Z Kladrub vedla na Plzeň, Rokycany, Beroun a Prahu.

V pozdním středověku popisovaná cesta přinesla oblastem, jimiž procházela, nebývalý ekonomický rozkvět. Císař Karel IV. vydal navíc nařízení, aby k „volbě a korunovaci císařů byli čeští králové povinni jezdit výhradně po této cestě". Údajně sám Karel IV. po ní jel dvaapadesátkrát.

Počátkem 16. století byla silnice prvně i písemně pojmenována „Gűlden Strasse".

Znovunalezení Zlaté cesty v úseku Tachov - Bärnau.

Staré cesty, ty nejstarší, vznikly tak, že lidé prostě někudy chodili. Když lidé tudy přestali chodit, cesta zanikla a příroda si ji vzala nazpátek. V roce 2006 si sdružení Terra Tachovia vzalo za cíl najít, kudy vedla nejstarší „Zlatá cesta" z Tachova do Bärnau a co po ní zbylo.

Začněme z Tachova směrem na Bärnau. V Tachově nám zůstal nejhlubší a nejširší úvoz, který směřoval od dolní Říšské brány k jihozápadu.  Nachází se na okraji města vlevo, asi 150 metrů od silnice na Studánku. Nyní jsou na jeho místě zahrádky a obora pro jeleny.

Cesta dále pokračuje směrem na západ. Přechází silnici na Studánku, brodí se potokem v zahrádkářské kolonii, prochází přímo mezi loukami, pokračuje potokem pod Studánkou, dále úvozem zarostlým stromy, ztrácí se v poli, přechází po hrázi Stříbrného rybníka a  ztrácí se v pastvinách, aby vyústila na silnici z Mýta na Písařovu Ves. V lese pod silnicí je na  některých místech až 15 úvozů vedle sebe. Pod lesem je ještě patrné místo, kde stával starý hostinec. Cesta dále pokračuje přes hráz bývalého Písařovského rybníka a stoupajíc k vrcholu kopce u hájovny „Hruškovna" přetíná silnici na Zadních Milířích. V lese za „Hruškovnou" klesá hlubokými úvozy k další hájovně „Obora". Za ní vede cesta brodem přes Sklářský a Studenetský potok a dále stoupá po úbočí Uhlířského vršku až k bývalé celnici. Odtud kopíruje silnici přes Pavlův Studenec až do Bärnau.

Z mapy Josefovského mapování je zřejmé, že již v 18. století byla tato cesta dávno opuštěna. Jednalo se o nejstarší a také nejpřímější trasu z Tachova - Bärnau. Tu mohli využívat převážně pěší, jezdci na koních a dřívější povozy. V dobách následných, pravděpodobně od 17. století, se začaly využívat jiné trasy, které více vyhovovaly těžkým povozům. Vedly přes Lučinu, oborskou hájovnu, údolím Sklářského potoka přes Pavlovu Huť do Bärnau. Jiné směřovaly přes Svobodku na Oboru a Pavlův Studenec.

Zlatá cesta je nádherná a zatím utajená památka, která by si zasloužila „odtajnit." Co se o ní ví ?

Mimo císaře Karla IV. a jiných králů jel po Zlaté cestě se svým doprovodem i mistr Jan Hus na své poslední životní cestě do Kostnice. Projel Tachovem a přenocoval v Bärnau.

Tato historická trasa „zažila" také čtvrtou a pátou křižáckou výpravu proti husitům. O využití Zlaté cesty se v kronice Franze Schustera v souvislosti se čtvrtou  křižáckou  výpravou proti  husitům v roce 1427 píše, že 13.července vytáhl    první oddíl křižáckého vojska „přes les" a přes Tachov proti pohusitštěnému Stříbru. 3.srpna však došlo k  úprku křižáků od Stříbra směrem k Tachovu. Přes hranici od Bärnau pořád ještě postupovala nová křižácká vojska směrem proti Čechám. Papežský kardinálský legát společně s kurfiřtem von Brandenburg v té době pobývali v Tachově. Statečný rytíř Kamrovec přesvědčil přítomná knížata, aby zastavila křižácký ústup a pod vedením kardinála se rozhodla vytáhnout nazítří proti husitům. Když však přešla noc, největší část křižáckého vojska uprchla mezitím k hranici. Ihned nastal všeobecný úprk všech ostatních křižáků.

Právě tohoto 4.srpna vytáhli husité zrána ze svého ležení kolem Stříbra a udeřili proti Tachovu. Kolem poledne dostihli v lese rozprášené útvary křižáckého vojska. Po zahnání křižáků se vrhli na Tachov a po několika dnech jej dobyli a vyplenili.

V souvisloti s pátou křižáckou výpravou Anton Blobner ve své kronice píše, že dne 1. srpna 1431 překročili křižáci pod velením kardinála Juliána Cesariniho hranice u Tachova s úmyslem dobýt útokem toto město, stále ještě husity obsazené. Bez váhání uskutečněný útok by se musel setkat s úspěchem. Samotní hlavní vůdci oddílů však prohlašovali, že vojsko je namáhavými pochody velmi unaveno a že potřebuje klid.  Proto musel být útok odložen na příští den. Jenom s odporem svolil kardinál k odkladu a tušil správně, neboť zatím co křižáci po okolí rozbíjeli své tábory, opravili husité poškozené hradby města, takže příštího rána nebylo možno na uskutečnění náhlého přepadení ani pomyslet. Po týdnu táboření u Tachova se křižácké vojsko 8. srpna zvedlo a zničilo městečko Brod u Plané. 12. srpna odtáhli k Domažlicím, kde dopadli stejně jako před čtyřmi lety u Tachova."